Nesmíš se bát, protože tím jenom dokazuješ svoji nevzdělanost. A to je ta lepší varianta, kterou se dnes dozví každý, kdo vyjádří svou obavu z přílivu uprchlíků do Evropy. Takový strach je těmi poučenými, moudrými, správnými lidmi okamžitě vydáván za cosi nízkého a zavrženíhodného. Samozřejmě, ti samí lidé uznávají za odůvodněný strach z jiných příčin. Nejčastěji je tím správným strachem obava z Ruska. Tato prapodivná bipolárnost tak v poslední době odlišuje správné od špatných, moudré a vzdělané od hloupých. Bohužel, tuto nesmyslnou bipolárnost vytvořila především média.
Strach zabíjí myšlenky. Jak je to možné? Strach patří do skupiny tzv. základních emocí. Byl tu dříve, než jsme začali myslet. Jako emoce má své sídlo v hlubinách mozku, kterým se říká limbický systém. V něm si přinášíme základní vzorce, které umožnovaly našim předkům rychle reagovat na vzniklou situaci a pomocí základních tří reakcí útěk – ustrnutí – útok nám dávaly větší šanci na přežití. Emoce prostě někdy přebírá vládu nad námi samotnými. Vývojová nutnost z důvodů přežití. Samozřejmě, tato emoce nefunguje jen v modelu prvních okamžiků, ale v rámci epigenetické informace se z pokolení na pokolení předávají i další vzorce chování na různé druhy podnětů.
Strach je tedy přirozenou reakcí, a přiznejme si, je to právě tato emoce, která nám brání udělat spoustu chyb. A také nás může ke spoustě chyb přivést.
Otázka imigrace je krásnou ukázkou, jak strach funguje i ve společnosti v delších časových úsecích. Obava, strach, z něčeho nekontrolovaného a tolik jiného, jako jsou statisíce lidí z jiné kultury a vlastně i jiného století, je naprosto přirozenou reakcí. Strach z lidí jiného kmene je hluboce ukotven v našich myslích, vychází z geneze národů, civilizací a z jejich boje o lepší místo na slunci.
A teď si představte, že emoce strachu z imigrantů se šíří po stejných drahách jako je ten nejobyčejnější dětský strach ze tmy a strašidla pod postelí. Budete se svému malému dítěti vysmívat a urážet ho jako hlupáka a sraba za to, že takový strach projevilo? Budete ho vylučovat ze skupiny slušných lidí a od jídelního stolu? Pokud jste jenom trochu normální rodič, tak to samozřejmě neuděláte. Půjde-li o nějaký ryze dětský strach jako ten ze tmy, prostě to s potomkem proberete a dáte mu čas. V případě, že se bude jednat o strach z něčeho složitějšího, zkusíte s ním tuto obavu rozebrat, a to i s rizikem, že se nakonec začnete bát oba.
Budu strachu čelit, řeknete si. Ano, to můžete. Ale rozhodně to nepůjde zamlčováním rizik, na které strach upozorňuje. A to bohužel zkoušela a stále zkouší velká většina médií. Tím média strach nejenom zvyšují, ale v době sociálních sítí podkopávají svoji důvěryhodnost, a naopak dávají prostor pro alternativní zdroje informací. Díky sociálním sítím se totiž stala z našeho světa vesnice a snaha zamlčet neblahé důsledky imigrace prakticky nemožnou. Všichni viděli obrázky vlivu imigrantů na svoje okolí dříve, než se začaly nesměle objevovat i v našich hlavních informačních kanálech, ale mluvit o těchto rizicích se nesmí. Došli jsme proto do situace, kdy se o všeobecně známých faktech mluvit nesmí, respektive se o nich jenom šeptá. A to strachu jenom prospívá.
Tomuto tlaku podlehla i většina klasických politických stran, resp. jejich stranických lídrů. Obava (a jsme zase u toho strachu) z označení sebe sama za populistu z úst některého z politických komentátorů a aktivistů vedla k tomu, že se k danému tématu raději vůbec nevyjadřovali. A tak jedno z hlavních témat všech rozhovorů v hospodách a restauracích zůstalo volně k použití. Tradiční strany svým strachem vytvořily prostor pro lidi typu Okamura. Ten umně využívá toho, že je zde velká skupina lidí, kteří svůj strach z celé situace chtějí řešit jednoduše a rychle, a to i za pomoci metody vyhánění čerta ďáblem.
Jak strach zmizí? Úplně zmizet nemůže. Stejně jako nemůže zmizet smutek a radost. Můžeme strachu čelit a sebrat ho z rukou lidí jako je Okamura. Předtím, ale musí tradiční politické strany zvítězit nad svým strachem z nálepky populistů a xenofobů. Pokud to politické strany neudělají, budou po dalších volbách čelit rostoucím řadám malých Hitlerů a Goebbelsů. A měly by se toho strachu zbavit dřív, než se v Česku začnou objevovat podobné problémy jako ve Francii, Německu nebo Švédsku.