Zima se plně ujala vlády nad naší zemí a já si při pohledu na jihočeské rybníky, nad kterými se vznášela mlha řekl, že je možná čas se nějak statečně popasovat s ruskými autory. Přiznám se, že doposud jsem k nim nenašel cestu. Klasickým příkladem je Dostojevského Idiot. Ruské dialogy, charaktery, všechno je širé jako ruská krajina, melancholické, zdlouhavé. Prostě jiné. Mezi stromy, skrz mlhu, se prodíraly sluneční paprsky a tak jsem po splnění svého běhacího limitu zakoupil vrcholné dílo ruského romantismu, knihu s názvem Démon. Démona napsal Michail Jurjevič Lermontov a psal ho prý deset let. Přiznávám, že se Démon asi nestane nejoblíbenějším dílkem v mé knihovně, spíše jsem si potvrdil, že ruský pohled na svět je jiný, než můj, že pojem „kulturně- historický okruh“ má nějaký význam, nějaký obsah. Už mi tak zbyl jen Evžen Oněgin, jehož autorem je Puškin. Co mně však při přemítání nad útlou knihou zaujalo, je život autora. On to nebyl žádný ňouma, co vysedával po kavárnách, on se také pěkně oháněl šavlí (což se projevuje i ve zmiňovaném Démonovi) a podle toho co se o něm ví, byl kolegy důstojníky obdivován pro svou odvahu a bojové schopnosti. Jaký rozdíl od hrdinů naší doby. Nestále někde somrují nějakou tu dotaci a jejich snahou je co nejvíce se odlišit nějakou „revoltou“. Pokud pak náhodou dojde k tomu, že by za své „hrdinství“ měli nést následky, volají něco o svobodě. Lermontov bojoval za svoji zemi, nebál se soubojů a ještě psal. Psal, protože ho to asi bavilo, ne proto, že se mu nechtělo makat, nebo že to bylo cool před holkama. Kvůli jednomu souboji odešel do vyhnanství k Černému moři, další souboj v lázních se mu stal osudným. A tak mě prostě napadlo, kolik by dnes bylo různých malířů, sochařů apod. kdyby nebylo všemožných grantů, kdyby se nedalo flákat na škole za státní prachy a vzdělávat se v tom jak nejlépe namalovat obraz? Já bych prostě všechny tyhle dotace a granty na kulturu zrušil. Co by se stalo? Asi nic, možná jen, že by přibylo pár píšících důstojníků.

Btw: Napadlo vás někdy proč, alespoň jak se zdá podle počtu zabitých spisovatelů, byly souboje v Rusku taková jatka? No mně to zaujalo a tak jsem si zjistil, že se v Rusku používal pistolový souboj s bariérami. Výchozí místo duelantů bylo klidně 40 kroků. 10 kroků od jejich výchozího stanoviště byly tzv. bariéry (do země zapíchnutá šavle, na zem položený klobouk apod.) Na povel Vpřed! Se duelanti dali do pohybu a mohli dojít až k bariéře, tu však nesměli překročit. Po povelu mohli zůstat stát, nebo popojít a střílet anebo střílet až od bariéry. Jakmile jeden duelant vystřelil, musel zůstat stát, soupeř mohl pokračovat až k bariéře a střílet od ní.

Tyto vzdálenosti, které při minimálních počtech kroků znamenali 15 kroků, platily téměř po celé Evropě, nikoliv však v Rusku. Tam byla běžná vzdálenost bariér od sebe často jenom 6 kroků, někdy pouhé 3 kroky. Dokonce si to pánové v Rusku občas vylepšili a používali jen jednu bariéru, takže při pevných nervech mohli střílet s hlavní opřenou o soupeře. Rusové na sebe pálili z bezprostřední blízkosti a smrt tak byla mnohem pravděpodobnějším výsledkem.