Napravit lumpa, který ve třetí generaci krade a štítí se práce? Stačí s ním promluvit, dát motivaci, zlepšit jeho sociální prostředí a on bude se zápalem a dobrovolně pracovat. Napravit pitomu, co hází všechny své peníze do automatů, jistě lze cestou uzavření všech heren, poskytnutím cílené terapie, platbou za pobyt v sanatoriu, návštěvou a milým slovem a on bude rázem místo peněz do automatů házet starý chleba holubům v parku. Jak jednoduché. Jen nás to bude stát nějakou tu korunu, ale přece vše se nám velmi rychle vrátí v podobě společnosti prosté sociálně patologických jevů.

Blbost, většina z nás to ví, ale jen málokdo se to odváží říct nahlas. A tak prachy tečou, streetworkeři kráčí ulicemi, terapeuti se činí, aktivisté mají spoustu příležitostí pro kecání po kavárnách a vyplňování žádostí o grantové peníze, které zajistí pohodový život bez nebezpečí, že by někdy museli skládat někomu účty. A když je nejhůř, tak stejná partička najde viníka a ukáže na něj, dav rozehřeje trochu toho asfaltu, rozpárá polštáře a soudce Lynch slaví svou další fiestu.

Dobrý kšeft pro pár aktivistů

Všechen ten byznys se záchranou světa je postaven na několika pilířích a my se teď na jeden z nich podíváme. Hodně zjednodušeně by se dalo říct, že velká část spasitelů, jakoby nám říkala slavnou větu amerického psychologa Johna Watsona: „Dejte mi na výchovu tucet zdravých dětí a já vám zaručím, že z každého z nich vychovám specialistu, jakého náhodně zvolím – lékaře, právníka, umělce, obchodníka, dokonce i žebráka, zloděje bez ohledu na jeho talent, sklony i bez ohledu na vlastnosti jeho předků“. To, že se Američan žijící na přelomu 19. a 20. století mýlil, asi dnes zpochybní málokdo. Pokud se však pokusíte jeho omyl dokazovat moc razantně, narazíte na inkvizitory dnešní doby. Nebojte, nebudete upáleni na hranici suchého klestí, jen vás ugrilují všeználkové jako je Matěj Holan z Brna s pomoci několika snaživých mediálních kouzelníků.

Jak tedy vzniká zločin?

Ohně se nebojím a o nic mi nejde, takže si to napsat dovolím. Sociální deviace nebo ještě hůře patologie (nezaměňovat, není to totéž) a její vznik se vysvětluje pomocí několika teorií. V zásadě se k jejich vysvětlení používají stejné teorie jako k vysvětlení kriminality. Proč? No protože vznik kriminálního jednání je středobodem zájmu vědců již pěkně dlouho a je nejpropracovanější a současně je část jednání, které označujeme jako sociálně patologickou, kriminálním jednáním. Jaké tedy jsou ony teorie? Máme tady tři teorie v rámci sociální patologie – sociologickou, psychologickou a biologickou. Přeloženo do normální češtiny se buď blbne, protože jste vyrůstali ve špatné společnosti, nebo to nemáte úplně srovnané v hlavě anebo jste si svůj kříž přinesli na svět již při svém narození.  Současně  všechny tři faktory hrají vliv ve vzájemném propojení, jen se zastánci uvedených tří skupin nemohou dohodnout co a kdo má ten vliv větší.

Současný trend, který sílí od konce II. světové války, je snad jasné a pochopitelné proč, mluví o potlačování všech biologických teorií. Dnes není moderní se v nich přehrabovat a nějak moc je rozvíjet. Novodobým náboženstvím se totiž stala lidské práva. Všichni jsme si rovni, vlastně se nelišíme a všechno špatné vniká, protože jsme vyrostli ve škodlivém prostředí. A stačí změnit právě to prostředí a ….  a to jsme se vrátili na začátek.

Narodil se už jako gauner?

Co jde nejvíc proti současnému trendu? Co by nejvíce zpochybňovalo tu jednoduchost grantové záchrany světa? Biologické teorie. Pokud by totiž byla pravda, že si vlohy pro lumpárny přinášíme na svět již momentem svého zplození, je takové to zjednodušující tvrzení „uděláme tohle a během pár let jsou z nich slušňáci“ poraženo tvrdým direktem a padá na záda.  Najednou bychom se asi mnohem více museli začít bavit nikoliv o převýchově, změnách sociálního prostředí, ale přišlo by na řadu o něco tvrdší prosazování občanských práv, ve kterých bychom si měli být všichni rovni a která platí pro všechny, ať už jsme malí, velcí, tlustí, tencí anebo třeba žlutí.

Teorie rozeného zločince

„Criminal man“ byla teorie se kterou přišel italský lékař Cesare Lombroso. Vycházel ze studia frenologie a v podstatě tvrdil, že zločinecké sklony jsou vrozené a že je lze rozpoznat podle určitých fyziologických znaků. Jinými slovy to znamená, my si vás přeměříme a řekneme, co spácháte. Svoji škatulku měl sňatkový podvodník, defraudant či vrah. Bylo to na konci 19. století a i když byla jeho teorie odmítnuta a jako mnoho dalších v budoucnu překonána, začala se tím psát éra moderní kriminologie.

Zločincem je hlavně blbec?

 Tak by se možná dala jednoduše nazvat teorie amerického badatele Goddarda. Ten přišel s tvrzením, že nízká úroveň mentálních schopností je hlavním důvodem delikvence. Goddard to dokazoval na šesti generacích dvou odlišných větví  jednoho rodu a dal vzniknou teorie Kallikakova rodu. Přestože můžeme konstatovat, že existuje shoda spočívající ve zjištění výrazně vyššího počtu delikventních osob s podprůměrnou inteligencí oproti většinové populaci (u nás např. v publikaci Netík, Netíková, Hájek, Psychologie v právu) převládl později názor, že inteligenci a sklony k sociálně patologickému jednání nelze zaměňovat.

Tak je tam ten gen?

Z dnešního pohledu se mnohem zajímavější zdají teorie srovnávající monozygotní a dizygotní dvojčata.  Pokud by sklony k patologickému jednání byly dědičné, měla by v případě jednovaječných dvojčat existovat shoda. Studie Langa to potvrzovaly (jeho kniha měla v roce 1929 název „Zločin je osud“) a stejně tak Mednickovy adopční studie. Adopce je ideálním momentem pro studium dědičnosti, tím spíše, když se dítě ocitá v rukou náhradních rodičů ihned po svém narození a s biologickými rodiči se nestýká. Mednick  pro svou studii zpracoval vzorek adoptovaných chlapců, kteří se narodili v hlavním městě Dánska København mezi roky 1926 až 1941. Tento vědec zjistil se svým spolupracovníkem Hutchingsem, že z těch, kteří se dopustili alespoň jednoho deliktu, mělo 48% biologického otce s kriminální minulostí, ve skupině která záznam o trestné minulosti neměla byl takový výskyt pouze 31,1%. Oba autoři provedli v dalších letech za použití stejné metodologie další výzkumy a výsledky se opakovaly. Šetření nepochybně naznačila, že sklon k delikventnímu chování, přenášený na bázi dědičnosti, může existovat. V té době však už frčela především sociologická teorie importovaná z USA a tak byla na místě opatrnost. Navzdory tomu, že kriminalistická věda a kriminologie byly v době svého vzniku těsně spjaty s přírodními, exaktními, vědami, jejich další vývoj převzala ”víra” (pardon, ideologie) a prim začaly hrát přístupy psychologické a především sociologické.  Musíte toho méně umět, lépe se o nich rozpráví nad nedopitým kafíčkem a jsou hůře měřitelné jak v materii problematiky, tak především ve výsledku.

Bohužel,pro všechny odpůrce biologických přístupů a teorií, šel pokrok v biologii a medicíně svou cestou,  a tak nám především druhá polovina 20. století poskytla další podněty k přemýšlení.  Do pozornosti se tak dostal například zvýšený výskyt neobvyklé struktury chromozomů mezi skupinou obyvatelstva postiženou výskytem sociálně patologických jevů v porovnání s běžnou populací, tzv. Syndrom XYY. Dalším předmětem zkoumání byl vliv minimáních mozkových dysfunkcí, poruchy žláz s vnitřní sekrecí, zvýšené hladiny testosteronu.

2013 dokázal, že se dědí strach. Když strach tak co dalšího?

Jeden z nejzajímavějších objevů roku 2013 učinili vědci v Atlantě. Podle laboratoře doktora Resslera je strach  předáván dědičně. Nejde sice o přímý zápis do šroubovice DNA, ale o tzv. epigenetickou dědičnost, nicméně dědičnost to je. Jejich pokusy, nikoliv nepodobné pokusům I. P. Pavlova, jasně dokázaly, že strach z podnětu se přenáší na potomstvo bez toho, aby stejnému podnětu byly vystaveny další generace a tak získaly s daným podnětem negativní zkušenost. Prostě a jednoduše to vypadá, že pohlavní buňky jsou schopny ”přibalit” i takové informace, které umožňují dalším generacím přijít na svět o něco připravenější než pouhá skrumáž neuronů, kde je dán především temperament. Pokud je však předáván strach, nejsou předávány i další informace například o životní strategii? Vždyť přece strach vlastně patří do stejného druhu informací, tedy k informacím, které umožňují přežití. Pokud je určitý algoritmus chování, určitý vzorec, způsobem jak žít a přežít, není také tento algoritmus předáván stejným mechanismem jako strach, fobie? S vysokou mírou pravděpodobnosti tomu tak bude a bude i zajímavé sledovat, zda se současná věda dokáže s takovým posílení biologických teorií vyrovnat (člověk je tvor psycho-bio-sociální, ale i tak se nebude posílení biologických vlivů líbit, naznačuje totiž, že to s tou převýchovou nebude tak jednoduché). Možná opět nastoupí kolegium inkvizitorů.

A co prachy, potečou dál?

Potečou. Asi určitě ano, protože jedna věc jsou vědecké poznatky a druhá věc jsou emoce jimi probuzené.  A na tomto poli máme mnoho mistrů. Jen by se to chtělo na chvíli zamyslet, až zase bude někdo nabízet jednoduchý plán za pár kaček, zda se nejedná o stejný příběh o zázračném náramku s magnetem, co zbavuje bolesti zad. Mně to totiž připadá, že větší část všech spasitelů světa zachraňuje hlavně sebe.  Stále to zatím vypadá, že nejúčinnějším způsobem, jak ochránit většinovou společnost, je vyžadování a vynucování  pravidel pro všechny, a to bez rozdílu rasy, pohlaví, náboženství a sexuální orientace.

* Upozornění pro čtenáře: Text obsahuje několik pravd a zjednodušení, při jejichž čtení může docházet k nevolnosti a záchvatům pravdoláskařského slepého střeva.