Už první den pro mě znamenal překvapení. Můj průvodce, Jihoafričan, mne na uvítanou vzal do restaurace, obdoba Potrefené husy. Obsluhovala nás Trisha, černoška, která se odlišovala od jakékoliv „naší“ servírky jen množstvím pigmentu. Upravené nehty, čisté, absolutně nové džíny, perfektní angličtina, slušné vystupování. Když jsme však byl informován, že jsem se právě setkal s prvním svým obyvatelem přilehlého slumu, nevěřil jsem.  „Tak se zeptej“ říká kamarád a směje se. Bylo mi trapné se ptát, považoval jsem to skoro za neslušné, ale na položenou otázku bez jakéhokoliv zaváhání Trisha odpověděla „Ano, jsem z gheta. Proč se ptáte?“ Teprve postupně jsem tak zjišťoval, že Trisha, první subjekt mého zájmu, se rozhodně za svoje bydliště nestydí, považuje ho za něco normálního, stejně jakoby bydlela na Jižním městě.

Pojedl jsem tak chutný steak v restauraci kde veškerý personál mimo šéfa směny (černoch) nebere výplatu, ale žije z dýšek (později jsem se dozvěděl, že je to nutnost, když se lidem z gheta dá výplata, zmizí jim důvod obsluhovat, sedí na baru a koukají na hosty) a pochází ze stejného gheta. Všude bylo čisto, nic nenasvědčovalo přítomnosti „chánovských“ a já stále nevěřil….

Další dny jsem zjišťoval, že slum, gheto, je prostě jen jednou z alternativ jak lze v Africe bydlet. Naprostá většina obyvatel ve slumech které jsem navštívil v nich žije dobrovolně a hlavně SPOKOJENĚ! Mají dobrou náladu a užívají si života jako opravdoví milionáři. Jejich bohatstvím je slunce nad hlavou, modré nebe, poklidné tempo života a žádné starosti. To je ostatně i hodně charakteristický rys pro většinu černých obyvatel Jihoafrické republiky. Žádný stres, žádný spěch, vždyť je tak krásně.

Život ve slumu má samozřejmě svá pravidla. Prakticky až ke slumu vede zámková dlažba, pak už začíná jen síť cest z, pro Jižní Afriku typické, červené hlíny (pokud jezdíte na Trutnovsko, tak je  stejně mazlavá a stejně červená ) I mezi obyvateli slumu existují sociální rozdíly. Nejsou však dány původem, životní úspěšností, ale sociální inteligencí a chutí. Hned na první pohled je patrné, že stavby ve slumu jsou dvojího typu. Jedny klasické chatrče, většinou z vlnitého plechu, různých prken, vík a krabic, které hrdý majitel takového stavení posbíral v širokém, dalekém okolí. Druhý typ je domeček z cihel a vlnitá je jenom střecha. Domeček je malý, má jen dvě okna. Co je zarážející, je skutečnost, že do naprosté většiny takových obydlí je zavedena elektrická energie. Rozvod je africky primitivní, ale nebyla by to Jižní Afrika aby tady nepřišli na nějaký trik J Obyvatelé slumu mohou odebírat el. proud pouze když si koupí kupon podobným způsobem  našemu předplatnému na mobilní telefony, odešlou je s číslem svého elektroměru jako sms a svítí dokut nevyčerpají svůj předplacený limit. Jednoduché jako většina řešení v Africe.

Původně jsem si myslel, že po příjezdu do slumu dostanu kudlu do zad, v lepším případě dělo do čenichu a zatímco budu ležet na zemi, rychlé ruce děcek mi šácnou kapsy a šikovné ruce tatínků rozeberou auto se zručností mechaniků formule 1. Ve slumu je i určitá infrastruktura (obyvatelé našich novodobých ghet kolem Prahy by mohli ve svých domcích závidět), takže se zde prodává nejen alkohol, ale i normální potraviny, cigarety,  i nějaké  tričko, hračka, taška. Po vstupu do obchodu se hned dozvíte že „No plastic money, please“ takže platební karta je k ničemu. Všechno pěkně na dřevo v hotovosti.

Co mě fascinovalo na všech obyvatelích slumu? Především jejich osobní čistota. Z těch plechových bud se vyloupne černoch a je vymydlený, voňavý, košilka září bělobou a je vyžehlená. Prostě jako ze salonu. Za každou chatrčí, za každým domkem je šňůra kde se suší prádlo. Přitom voda, na rozdíl od elektřiny, není zavedena, ale nosí se z kohoutku který trčí mezi ulicemi. V neděli se obyvatelé slumu vydávají, jako každý v zemi, na návštěvy a nákupy. V obchodních centrech,  stejných, nebo i větších jako je naše Tesco Letňany, se chovají naprosto pohodově. Nekřičí na sebe, jejich děti neobtěžují okolí, jejich ruce nejsou nenechavá, to co nedávají do koše „ochutnávají“ očima, nikoli rukou či ústy. Nevadí vám když se vedle vás postaví, sednou.

Pokud by se tamní obyvatel (jedno jaké barvy kůže) opil a vypadal na ulici nevhodným způsobem, přijede policie, hodí si ho do boudy kterou má nastavenu na svých služebních pickupech . Nikdo se s nikým moc nes.re. 🙂

Jiná země, jiný mrav prostě platí i tady. Náš kulturní okruh ve své nechutné korektnosti a humanitě dospěl do stavu kdy z těch, kteří mají trošku jiný hodnotový žebříček udělal pomocí různých dávek a výhod obtížné a těžce snesitelné entity které by chtěl mít v sousedství snad jen málokdo. Nepřizpůsobiví si zvykli, že se o ně někdo postará, když  je něco potřeba, tak se natáhne ruka. Občas do cizí kapsy, občas do státní kasy. To v Africe neexistuje. A proto většina tamních lidí sice nejsou schopni myslet dál než v horizontu příštího týdne, ale systém nezatěžují a hlavně jsou naučení se chovat slušně. Na nic nemají nárok, na nic na co nemá nárok kdokoliv jiný, každý má nárok jít  pracovat, žít a neobtěžovat.

Můj hlavní dojem z Jižní Afriky tak je pohoda, no stress, tolerance a spravedlivý přístup ke všem. Obyvatelé slumů mají mnohem blíž k přírodním národům, nikdo je nenutí měnit jejich hodnoty a zvyky a oni jsou v klidu a žijí si tak jak chtějí a jak jsou ochotni žít.