Nekňuč a bojuj!

Češi jsou rasisti, špatně hlasují ve volbách, země je v rozkladu, všeci kradnů, panuje zde blbá nálada, okradli nás o rok života… Na něco jsem zapomněl?
Dokonalý to tady není, a nikdy nebude. Ostatně to nikde.
Celkově je touha po zlepšení naprosto v pořádku, žene nás vpřed, ale to kňučení a skuhrání je špatně. Bojovnost a tah na bránu je správně.
Mezi skuhráním, srážením sebe sama, a bojovností a tahem na bránu je někdy i těžko definovatelný rozdíl, ale fakticky je ten rozdíl obrovský. Jedno vede k destrukci, rozpadu, druhé k růstu. A já mám ten pocit, že v poslední době je to všude hlavně o destrukci.
Říká se, že historie je učitelka života, tak jsem si vzal historii jednoho života pro porovnání.
Narukoval na frontu první světové. Přešel na stranu legií a účastnil se tvrdých bojů o Doss Alto a bitvy na Piavě. Když válka skončila, vrátil se do vybojovaného Československa, ale ještě než svlékl uniformu legionáře, střihnul si Česko-Polskou válku o Těšínsko a pak s Maďary na Slovensku.
Jeho kamarády kosila Španělská chřipka. Všechno bylo jinak, celý svět se mu obrátil na ruby.
Potom přišla hospodářská krize. V Německu si zvolili muže s knírkem, a protože Sudety byly plné Němců, kteří útočili na Čechy, navlékl zase uniformu, vzal pušku a šel bojovat s organizovanými teroristy které vyzbrojovalo Německo. Mobilizace, potom zrada spojenců a Mnichov. Politici to vzdali. Přišla okupace.
Němci tady popravovali lidi, vysávali ekonomiku. Jídlo bylo na příděl. Pod hrozbou trestu smrti se zapojil do odboje. Pak přišlo osvobození.
Ejchuchů, zase máme svobodu! Nevydrželo to dlouho. Přišel bolševik. Stále bylo jídlo na příděl.
Zabrali mu dědičné majetky, část rodiny uprchla do USA. Babička umřela a tak musel bojovat o to, aby mu ke dvěma malým klukům nešoupli do baráku někoho cizího. Jakmile totiž babička umřela, napočítali mu nadměrečné metry. (To byl takový zajímavý institut. Dneska se ho snaží novodobí bolševici oživit odkazem na „bydlení je nárok“ a „zvýšíme daně z nemovitosti“).
Vyhodili ho z práce (bývalý legionář neměl správný sociální status- tenkrát se tedy říkalo kádrový profil) a dali mu důchod se kterým nemohl vyžit jeden člověk, natož se dvěma kluky.
Za celý svůj život ani jednou nebědoval nad svým osudem, celý život zůstal vlastencem a v jeho pokoji visel obraz s Masarykem.
Miloval život, užíval si každý den, a i když to byl tvrdý bojovník (nebo možná právě proto) bylo v něm víc lásky než v těch, kteří si tu lásku s pravdou dneska lepí na trička.
Historie je učitelkou života. I ta rodinná.
< ZPĚT