Láska některých politiků ke slovnímu spojení sociální stát mně nepřestává fascinovat. Mám totiž pocit, že se za tuto myšlenku může schovat cokoliv. Může vůbec sociální stát být tak dlouhodobě udržitelný aby v každé generaci nedocházelo k jeho krizi? Je myšlenka sociálního státu udržitelná všude a nebo jen v některých místech kde jsou k tomu vhodné demografické a přírodní podmínky? Já si myslím že ne.

Nechci přemýšlet o myšlenkách Francouzské revoluce, o filozofech jako Thomas Hobbes, John Lock a dalších. Nechci rozebírat Bismarckův systém povinného pojištění a důvody proč nemůže fungovat dnes. Spíše přemýšlím o tom zda je současná představa sociálního státu udržitelná. A jak dlouho ještě. Všechno to přitom vychází z prosté logiky. Všichni máme během voleb stejný hlas a člověk je z povahy svojí existence egoista. Tvrdil to už filosof Schopenhauer, z těch novějších se tato myšlenka objevuje v diskusích okolo „sobeckého genu“. Dokazuje to ale i naše každodennost.

Většina politiků je v boji o hlasy většiny ochotna slíbit takřka cokoliv. A volič, přestože náš druh sám sebe nazývá Homo sapiens (Člověk moudrý), má takové sliby rád a slyší na ně. Slyší na ně, přestože se dá jednoduše dokázat, aby mohli dostat svých 1000 korun na pastelky tak někdo někde musel těch 1000 korun vzít (dokonce musel vzít víc než těch 1000, protože distribuce, kontrola výběru apod něco stojí). Ale oni mají pocit, že z jejich se nebere. Slyší na „bezplatnost lékařské péče“ jakoby doktory, sestry a léky sem posílali Marťani.

Všechno mi to připomíná situaci na velkém statku kdesi daleko od všech ostatních. Čeleď zde závistivě a nenávistně pohlíží na statkáře. Má se lépe než oni, méně pracuje, komanduje. Nezaslouží si takový život, stejně to zdědil (pokud statek sám založil tak to stejně někde ukradl). Všichni by chtěli spát v jeho postýlce která je měkčí, větší. Veškerá čeleď si myslí, že ze své spíže (kterou přeci oni plní díky svému potu a práci) jim dává málo a měl by jim dát víc. Sice mají všichni pravidelně co k jídlu, střechu nad hlavou a oblečení, v neděli volno, ale statkář se má prostě lépe. Sedí u lepšího stolu, objednává si lepší kořalku, oni jdou na tancovačku pěšky, statkář jede koňmo. Jednoho dne, po několika panácích, napadne jednoho z čeledínů, že statkáře zabijí, zahrabou a statek si nechají pro sebe (v nedávné době se tomu říkalo znárodnění, co přijde za termín v budoucnosti se uvidí).

Jak se domluví, tak udělají. Nenáviděný statkář je pod kupou hnoje a čeleď si užívá hojnosti ze sýpek a spíží. Po čase se spíže vyjí (spíše vyžerou) a do práce se nikomu moc nechce. Po čase přichází hlad, střecha se rozpadá. A v nastalém zmatku a hladu se objeví někdo kdo převezme řízení celého statku (někdo přece musí zavést pořádek, jinak tady pochcípáme) a svojí legitimitu odvodí od poznané nutnosti (nebo síly, nebo si prostě něco vymyslí). A po čase se situace opakuje. Sýpky jsou plné a čeleď nenáviděně kouká po svém předákovi. Nepracuje tak tvrdě jako oni a má se lépe, bylo by dobré dosáhnout spravedlivějšího rozdělení zisků.

Uvedená alegorie se v historii opakuje neustále dokola tak jako se ve vojenství střádají doba obrněná s dobou mobilní. Je to přirozený cyklus a člověk, ačkoliv Homo sapiens, s tím tak nějak neumí nic dělat. Co s tím? A není výrok sociálně demokratického poslance Stanislava Křečka „Mám stále větší pochybnosti o tom, zda se rozsah korupce u nás dá ještě vyřešit demokratickými prostředky“ jen novým hledáním vidlí?